Elfové
27. listopadu 2010 v 15:39
Nejpozoruhodnější je však na elfech jejich věk, což je také jejich největší odchylka od lidí. I zde se však autoři v názorech bohužel rozcházejí. Někteří tvrdí, že se dožívají vysokého věku (většinou 200-300 let, ale i několik tisíc let)a to do doby než je život unaví a vábení domoviny, Arvandoru, již nebudou moci odmítnout. Arvandor je království panteonu elfích bohů - Seldarine, něco jako země neumírajících u mistra Tolkiena., podle jiných autorů, mezi něž patří už bohužel zesnulý "král" všech autorů fantasy pan profesor J. R. R. Tolkien, jsou nesmrtelní. Jejich oblíbenou zbraní je luk v jehož ovládání dosahují skutečného mistrovství. Někteří, jako třeba Noldor ze Silmarillionu jsou však i velmi obávanými soupeři v boji muže proti muži. Mají krásný hlas. Velmi rádi zpívají a hrají na harfy. Svou podstatou jsou veselý národ, který se rád baví. Díky své zálibě ve studiu mají neobyčejné nadání pro magii. Z jejich řad se rekrutovalu už mnoho kouzelníků a mágů. Většinou jsou nejtužšími zastánci dobra, některé jejich čeledi (tzv. Temní elfové) jsou však vtělené zlo. Není také ustáleno, jesti mají raději den či noc, patrně jsou tyto dva aspekty v rovnoceném poměru. Elfové však nejsou pouhou smyšlenkou fantasy autorů. Už v dávné historii jsou o těchto mytologických bytostech zmíňky.
Existují duchové?nebo ty divné jevy mají za příčinu jiná stvoření?
27. listopadu 2010 v 15:39
Duchové zemřelých se často zjevují ve snech.V tu dobu sme totiž přístupnější poselstvím z jiných světů a duchové nás neviděsí tolik,jako kdyby se zjevili při našem plném vědomí.Obvykle přicházejí ne proto,aby nás vyděsili,ale naopak utěšili nás,že se mají dobře,chtějí nás varovat před nebezpečím nebo nám pomohli.
Znamení o přítomnosti ducha či o smrti v rodině bývá spadnutí obrazu,samovolný pohyb předmětů,nevysvětlitelné zvonění zvonku nebo telefonu či klepání na okno.Ašak buďtě v pozoru tyhle věci také rádi dělají meluzíny nebo skřítci!Proto si mnoha lidí myslí že u nich straší,ale přitom můžou být rádi že mají doma skřítka.Duchové se také mohou zjevovat v zrdcadle(to bývá mysticky označováno jako brána do jiných dimenzí) nebo v okenních tabulích.Často jsou také cítit vůně,která měla daná osoba ráda,např.:vůně oblíbeného tabáku,květin či parfému.
Strašidelný poltergeist
V jedné menší obci v Čechách stojí dům,v němž straší.Ozývají se zde nevysvětlitelné kroky z půdy,strach nahánějící klepání a práskání a na odvážlivce,kteří v něm přenocují,padá v průběhu noci nevysvětlitelná úzkost a čirá hrůza.A takových míst exisuje spoustu.Mnohé ztracené duše,kterým se nezdařil přechod na onen svět,totiž stále přebývají v naší realitě a mohou způsobovat kromě výše zminěných jevů i děsivé noční můry.Často, je v takových lokalitách slyšet zpěv,hovor nebo smích ,který nemá původce(berte ale ohled na to že to mohou být jiné nadpřirozené bytosi!!)
Dryády
27. listopadu 2010 v 15:36
Všechny stromy jsou kouzelné a pro svět Nadpřirozených rovněž posvátné,ale jen některé mají schopnost cítit →stromové víly neboli dryády.Můžou na sebe vzít lidskou podobu a pohybovat se poblíž svého stromu,anebo v krajních případech vykořenit celý strom a použít jeho kořeny jako šoupající se končetiny.I ve svém lidském vtělení bývají však dryády často popisovány s odkazem na podobnost s mateřským stromem,a tak dryáda jabloň má zelené vlasy a zlatavou pleť,zatímco dryáda bezinka stejně červenočerné oči jako bobulky bezu.V některé literatuře se pro tyto tvory užívá i označení ent, zvlášť připomínají-li vrásčitou tvář starého muže.I když se stromovému lidu většinou říká dryády(termín pochází z řecké mytologie),neznamená to nutně,že jde výhradně o mladé a krásné bytosti rodu ženského→pokud je bytost mužského rodu je lepší užívat termín ent.
Je-li strom nadán výraznými rysy,například otvory po sucích a podivnými obrazci v kůře,pak lze s úspěchem usuzovat na přítomnost kouzelného stvoření.Kolem nápadných stromů se dobře rozhlédněte po kořenech vyčnívajících nad povrch.Hledejte také zkypřenou půdu a vytrhaný mech.
Dryády a entové povětšinou vyrůstají uprostřed světa Nadpřirozených bytostí osamocení v podobě osiřelého stromu na kopci či nejstaršího stromu na mýtině,případně vedle studánky nebo jako jedna z dvojice propletených dřevin.
Dryády umírají,pokud je strom podťat,přestože některé přežijí v podobě ducha a nelítostně pak pronásledují toho,kdo jejich smrt zavinil.
Duchové dubu,jasanu,trnky a dryády cesmínu se už celé věky považují za ochránce Neviditelných(nadpřirozených).Zejména dub je pro kouzelné tvory stromem posvátným a pravděpodobnost,že bude osídlen kouzelným stvořením,u něj bývá značná.Z ochranných dryád je nejmocnější horský jasan a dále jeřáb.Za jeho ochrannou silou stojí červené bobule,podobné jako u cesmínu.Dryády těchto stromů mívají vlídnou povahu.
Avšak pokud obývá cesmínu duch mužského pohlaví(ent),mívá sklony k zlomyslnosti.Za zvlášť nebezpečné duchy se považují dryády hlohu,které se většinou vyskytují v početnějších skupinkách.Dryády bezu je rovněž považována za ochránce,přesto se některé můžou chovat nepřátelsky.Bezové dryády se ostatně vyskytují poměrně hojně.Pokud neříznete jejich kmínek a vytékající míza má barvu krve,je přítomnost dryády potvrzena.Lísková dryáda je považována za moudrou a její moudrost přechází i na ty,kdo pozřou její oříšky.Podobně jabloňové dryády předávají svými plody sílu a mládí.Ale nebezpečné je pod takovou jabloní usnout→člověku hrozí ,že ho ve spánku unesou Neviditelní……
Nebeský Drak
27. listopadu 2010 v 15:33
Nalezli jsme stopy pravěkých předchůdců draka... a máme řadu mýtů o dracích. Pohádky... fantastické příběhy... dávné mýty...
Jak jsou tyto zprávy vlastně staré? Je vůbec možné vážně tvrdit, že vyprávění o dracích je staré, jako lidstvo samo? Dochovaly se vůbec v nejstarších známých zápisech nějaké dračí mýty?
Odpověď je... na nebesích.
Hvězdný záznam
Hvězdy jsou stálice a svoje postavení na nebi nemění. Respektive, mění tak nepatrně a tak dlouho, že je to z hlediska lidské kultury nesledovatelné (řádově v desítkách tisíc let).
Takový pevný bod je z hlediska historie a kultury vůbec nesmírně důležitý; mění se totiž jinak skoro všechno. Lidé bez znalosti písma si pamatují, jak je zjištěno, obvykle několik málo generací dozadu; dřevěné nástroje se rozpadají, z povrchu planety mizí i celé vesnice a města. Ani kámen, který je podstatně trvalejší, nemůže s hvězdami soutěžit. Ostatně, lidé ho dovedou k záznamu paměti využít jen několik tisíciletí. Není náhoda, že kamenná stavba vznikla téměř současně s písmem; byly to první pokusy, jak řece času vyrvat alespoň něco a zachovat to navždy.
Dnes jsou názvy souhvězdí a jejich podoba definitivně zachyceny v díle Klaudia Ptolemaia, zvaném Almagest (a které se do Evropy dostalo přes Arábii). Almagest znal 48 hlavních souhvězdí (z dnešních 88). Jenomže názvy a podoba některých z nich jsou daleko starší; nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby názvy souhvězdí vznikly v dobách, kde už jim písmo nemůže přijít na pomoc. Máme několik nepřímých důkazů. Ve Španělsku existuje obraz na skále, který je vykládán jako měsíční fáze, a je nejméně 20.000 let starý. K astronomickému významu dávných megalitických chrámů, jako je Stonehenge (2700 př.n.l.), se přiklání dnes většina badatelů. Na tom, že se na oblohu velmi pozorně dívali již pravěcí lovci, když hledali správný směr, není asi nic překvapivého.
Víme poměrně bezpečně, že hlavní souhvězdí jsou původu Sumerského a Egyptského. Zvýšená pozornost je, pochopitelně, věnována souhvězdím ekliptiky (kudy prochází zdánlivá dráha Slunce), a souhvězdím výrazně jasným. Existuje znamenitý egyptský reliéf, kde je identifikovatelných 11 z 12ti souhvězdí zvířetníku (to sporné je Rak; a kdo ho zná, nediví se). Souhvězdí Orion představuje lovce opravdu od nepaměti; slovo samo je Sumerské (značí Uru-ana, čili světlo oblohy), a je to zřejmě vůbec nejstarší vlastní jméno, které existuje.
Souhvězdí Draka očima astronoma
To, co nás zajímá, je souhvězdí draka (Draco). Upřímně řečeno, drak není souhvězdí ani ekliptické, ani nějak dvakrát výrazné. Spousta laiků si ho ani nevšimne.
Přesto lze tvrdit, že drak mezi ta úplně nejstarší souhvězdí lidské kultury patří; nachází se totiž na ostře sledovaném místě, mezi Velkým a Malým vozem, neobyčejně blízko světového severního pólu. Díky takzvané precesi světové osy - tedy, že samotná zemská osa se mění v průběhu 26.000 let a opisuje na obloze kruh - byla v roce 2830 před naším letopočtem Alfa Draconis - čili Thuban - Severkou. Díky tomu máme pojednou nečekaně přesné datum, kdy víme, že souhvězdí prostě muselo být popsáno (pokud se tak nestalo daleko dříve). Rok 2830 před Kristem, pro srovnání, je doba, kdy vznikaly některé megalitické chrámy na Západě Evropy (Stonehenge ještě ne, ale Carnac ve Francii částečně ano); ještě nestála ani první pyramida v Sakáře, a v Mezopotámii stálo několik prvních - a rozhodně ne největších - zikkuratů. Jsme na počátku architektury, písma a vůbec kultury.
Zatímco my se dnes učíme hledat severní pól pomocí protažení zadních kol Velkého vozu, činili tak zřejmě staří Sumeřané a Egypťané tak, že hledali Thuban zřejmě pomocí zadních, nejjasnějších kol Malého vozu (hvězdy Pherkad a Kochab), a Mizaru (slavné násobné hvězdy v oji Velkého vozu) - Thuban je zhruba na poloviční cestě mezi nimi. Stejný recept pro nalezení Thubana platí samozřejmě i dnes, jen severní pól už tu není.
Neméně zajímavá je i podoba hvězdného Draka. Nejnápadnější je hlava, tvořená čtyřhvězdím Gama - Eltanin, Beta - Alwaid, Ný - Kuma a Ksí -Grumium, která se nachází hned vedle Lyry a Labutě. Dodat lze, že nejjasnější z nich je Eltanin, což je jméno, které znalý drakovědec snadno rozluští. A zdánlivě nenápadná Kuma je dvojhvězdou, kterou rozlišíme i okem, pokud se díváme pozorně.
Od hlavy draka se vine dvakrát prohnutá řada hvězd, jejichž jména jsou Delta - Al Tais neboli Nodus II, Epsilon - Tyl, Tau, Chí, Psí - Dziban, Omega, Dzéta - Nodus, Eta, Théta, Iota, Alfa - Thuban a Lambda - Gianfar. Mimochodem, kromě jména El Tanin mají prý v arabštině s drakem leccos společného i Al Tais a Thuban...
Drak patří mezi souhvězdí cirkumpolární - to znamená, že z oblohy nikdy nesleze, a můžeme ho vidět v kterékoli roční době. Také to znamená, že ho - narozdíl třeba od Oriona - lze vidět v různých polohách (tedy i hlavou dolů).
Prvá poloha draka ukazuje tvora s vyklenutým hřbetem a vysoko nesenou hlavou, jako u labutě či sauropoda (pro plazy dost podivně) - a tato elegantní křivka je skoro nedílnou a nepřehlédnutelnou součástí čínských draků. Lze se tedy právem domnívat, že v Číně znali draka v téže době (ostatně, sever byl pro ně v roce 2830 př.n.l. na stejném místě). Podle této prvé polohy drak nemá žádná křídla, a je vlastně hadem.
Obrátíme-li draka hlavou dolů (jak je i na našem vyobrazení), má naopak nesmyslně vyhnutý krk shora dolů.... a nebo to spíše vypadá docela jako skoro přímý tvar s křídly.... čímž se opět potýkáme s dvojznačností draka s křídly a bez křídel, která se vine celým naším putováním za draky. Lze těžko říci, které vyobrazení je "správné" - je to stále stejný drak, jen různě obrácený...
Krátké zastavení v Číně
Než se budeme blíže věnovat mytologickému vysvětlení hvězdného draka, je třeba si povšimnout toho, jak tento problém vnímali staří Číňani, kultura srovnatelného stáří s Egyptem a Sumerem. Zdejší mýty lze datovat minimálně od r. 2800 př.n.l., kdy žil první doložený císař Fu-Si; lze předpokládat, že přinejmenším mýtus o stvoření světa již tehdy existoval (protože je obvykle mezi tím nestarším, co která kultura zná). Podobnost stáří mýtů v Číně a v Evropě je tedy značná; za doložitelné je můžeme v obou případech považovat v roce 2800 př.n.l., což zcela souhlasí s astronomickým zjištěním ohledně severního pólu. A ani zde to nebrání domněnkám, že v Číně znali souhvězdí daleko dříve.
Úplně první mytologický drak v Číně je zlý černý drak nebeský, který ohrožuje stvořitelku lidí, pramatku jménem Nu-wa. Jakékoli podrobnosti o něm v mýtu chybí. Je ale velice důvodné ho ztotožnit s drakem, který byl k vidění i na čínské obloze, a to na jejím samotném vrcholu.
Tento drak potom vyvrací celou řadu tradovaných pověr o čínských dracích - například už tím, že je zlý. S jeho létáním se to má úplně stejně, jako u jeho západního protějšku; může mít křídla, nebo je nemít, podle toho, jak ho obrátíme. Protože jde ale o draka nebes, je skoro jisto, že létat uměl - a pokud neměl křídla, pak zřejmě létal díky své mocné duchovní síle...
Krátké zastavení u svatého Jana
V druhém pokračování už byl zmíněn drak ze Zjevení svatého Jana, který "Vocasem svým strhl třetí díl hvězd z nebe a svrhl je na zemi". Nechme stranou všechny ostatní detaily, kterými Jan svého draka přizdobil, a povšimněme si toho, že ho umístil na oblohu, odkud ho archanděl Michael a ostatní andělé musí pracně svrhnout.
Tušíme, proč tak učinil - drak na obloze prostě byl již dáno předtím; a odedávna měl pověst velmi nebezpečného monstra. Drak, který je zároveň Hadem... ultimátním monstrem, symbolem vší hrůzy, které Jan ještě vylepšil o duchovní rozměr - jeho drak je i Satanem, dávným nepřítelem lidstva od dob stvoření.
Což nás vede k opatrnému dohadu, že dávný čínský mýtus je zřejmě v naprosté shodě s evropským, již zapomenutým, ze kterého zbyl už jenom ten drak na obloze...
Ještě kratší zastávka u starých Řeků
Řekové, velkovýrobci světové mytologie, na nebeského draka pochopitelně také nezapomněli. Existuje zde drak z příběhů o Héraklovi, konkrétně jedenácté práce, kdy měl hrdina donést zlatá sluneční jablka ze zahrady Hesperidek, která hlídal drak Latón.
Jenomže když ten příběh vyslechneme, je o všem možném, jen ne o drakovi; vypráví, jak Hérakles přelstil Atlase, a drak je celkem podružný. Pramálo se dozvíme o tom, jak vypadal (dle jedné verze měl sto hlav), a Hérakles s ním v mnoha verzích vlastně nebojuje vůbec.
Málokdo bude pochybovat o tom, že mýtus o Héraklovi byl k souhvězdí připojen dodatečně, a původně s ním neměl nebeský drak nic společného.
Krátké zastavení u J.R.Tolkiena
Velký znalec mýtů a stvořitel prototypu všech fantastických říší má ve svých příbězích draka, jehož podobnost drakem nebes je patrná na první pohled. Nevíme, zda Tolkien musel znát čínskou verzi draka; co znal ale naprosto jistě, byl drak svatého Jana.
Znalci již tuší; jde o Ancalagona Černého, "největšího draka", který byl ve Válce hněvu - čili v samém závěru Silmarillionu - svržen z oblohy. Je škoda, že i Tolkien byl velmi skoupý na slovo, a nechal nám o něm tak stručný záznam. Víme pouze, že hrdinným drakobijcem nebyl nikdo jiný, než Earendil Námořník; a že drakovo tělo pobořilo věže Thangorodrim. Potom se ještě o tomto drakovi zmiňuje jednou Gandalf - "žádný drak, ani kdyby to byl sám Ancalagon Černý, by nedokázal ublížit Jednomu Prstenu..."
Původ nápadu je zřejmý - Tolkien využil již existujícího mýtu. Tím spíše, že i Earendil je vlastně Hvězdoplavec; jeho loď, se Silmarillem na přídi, je věrnou kopií skutečné velkolepé lodi Argo, která se dodnes plaví na jižní obloze. Argo je u nás bohužel z větší části neviditelná; a v současnosti je rozdělena na souhvězdí Lodní zádě (Puppis), Plachet (Vela) a Kýlu (Carina), kde je právě vpředu mimořádně jasná hvězda Canopus.
Návrat mýtického černého draka nebes
Dračí mýtus, který se váže k souhvězdí draka, vlastně mýtem ani není; je to neurčité torzo, prchavý dojem nekonečné, nezemské hrůzy a nepřátelství, která probleskuje neurčitě všemi nejstaršími kulturami lidstva. Původ spojení draka s kosmickým děsem je trochu záhadný. V pozadí může být genová paměť lidstva z dob, kdy lidé válčili s dinosaury, jak se domnívá Carl Sagan; nebo je za tím strach z neznámých mimozemských hrůz, jejichž odezvu najdeme v díle spisovatele H.P.Lovecrafta, případně mnohem novějšího Vetřelce. V každém případě je tento pocit nejpůvodnějším a nejsilnějším, jaký draci v lidstvu zanechali.
A co je nejdůležitější - draka spatřovali na nebi lidé od dob starších, než je písmo a kultura, a to prakticky ve všech místech světa, kde nějaká kultura vznikla. Neexistuje žádný prokazatelný okamžik, kdy si tento mýtus někdo vymyslel. Ať s tím věda souhlasí, nebo ne, lidstvo nikdy nežilo bez draků.
Jak jsou tyto zprávy vlastně staré? Je vůbec možné vážně tvrdit, že vyprávění o dracích je staré, jako lidstvo samo? Dochovaly se vůbec v nejstarších známých zápisech nějaké dračí mýty?
Odpověď je... na nebesích.
Hvězdný záznam
Hvězdy jsou stálice a svoje postavení na nebi nemění. Respektive, mění tak nepatrně a tak dlouho, že je to z hlediska lidské kultury nesledovatelné (řádově v desítkách tisíc let).
Takový pevný bod je z hlediska historie a kultury vůbec nesmírně důležitý; mění se totiž jinak skoro všechno. Lidé bez znalosti písma si pamatují, jak je zjištěno, obvykle několik málo generací dozadu; dřevěné nástroje se rozpadají, z povrchu planety mizí i celé vesnice a města. Ani kámen, který je podstatně trvalejší, nemůže s hvězdami soutěžit. Ostatně, lidé ho dovedou k záznamu paměti využít jen několik tisíciletí. Není náhoda, že kamenná stavba vznikla téměř současně s písmem; byly to první pokusy, jak řece času vyrvat alespoň něco a zachovat to navždy.
Dnes jsou názvy souhvězdí a jejich podoba definitivně zachyceny v díle Klaudia Ptolemaia, zvaném Almagest (a které se do Evropy dostalo přes Arábii). Almagest znal 48 hlavních souhvězdí (z dnešních 88). Jenomže názvy a podoba některých z nich jsou daleko starší; nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby názvy souhvězdí vznikly v dobách, kde už jim písmo nemůže přijít na pomoc. Máme několik nepřímých důkazů. Ve Španělsku existuje obraz na skále, který je vykládán jako měsíční fáze, a je nejméně 20.000 let starý. K astronomickému významu dávných megalitických chrámů, jako je Stonehenge (2700 př.n.l.), se přiklání dnes většina badatelů. Na tom, že se na oblohu velmi pozorně dívali již pravěcí lovci, když hledali správný směr, není asi nic překvapivého.
Víme poměrně bezpečně, že hlavní souhvězdí jsou původu Sumerského a Egyptského. Zvýšená pozornost je, pochopitelně, věnována souhvězdím ekliptiky (kudy prochází zdánlivá dráha Slunce), a souhvězdím výrazně jasným. Existuje znamenitý egyptský reliéf, kde je identifikovatelných 11 z 12ti souhvězdí zvířetníku (to sporné je Rak; a kdo ho zná, nediví se). Souhvězdí Orion představuje lovce opravdu od nepaměti; slovo samo je Sumerské (značí Uru-ana, čili světlo oblohy), a je to zřejmě vůbec nejstarší vlastní jméno, které existuje.
Souhvězdí Draka očima astronoma
To, co nás zajímá, je souhvězdí draka (Draco). Upřímně řečeno, drak není souhvězdí ani ekliptické, ani nějak dvakrát výrazné. Spousta laiků si ho ani nevšimne.
Přesto lze tvrdit, že drak mezi ta úplně nejstarší souhvězdí lidské kultury patří; nachází se totiž na ostře sledovaném místě, mezi Velkým a Malým vozem, neobyčejně blízko světového severního pólu. Díky takzvané precesi světové osy - tedy, že samotná zemská osa se mění v průběhu 26.000 let a opisuje na obloze kruh - byla v roce 2830 před naším letopočtem Alfa Draconis - čili Thuban - Severkou. Díky tomu máme pojednou nečekaně přesné datum, kdy víme, že souhvězdí prostě muselo být popsáno (pokud se tak nestalo daleko dříve). Rok 2830 před Kristem, pro srovnání, je doba, kdy vznikaly některé megalitické chrámy na Západě Evropy (Stonehenge ještě ne, ale Carnac ve Francii částečně ano); ještě nestála ani první pyramida v Sakáře, a v Mezopotámii stálo několik prvních - a rozhodně ne největších - zikkuratů. Jsme na počátku architektury, písma a vůbec kultury.
Zatímco my se dnes učíme hledat severní pól pomocí protažení zadních kol Velkého vozu, činili tak zřejmě staří Sumeřané a Egypťané tak, že hledali Thuban zřejmě pomocí zadních, nejjasnějších kol Malého vozu (hvězdy Pherkad a Kochab), a Mizaru (slavné násobné hvězdy v oji Velkého vozu) - Thuban je zhruba na poloviční cestě mezi nimi. Stejný recept pro nalezení Thubana platí samozřejmě i dnes, jen severní pól už tu není.
Neméně zajímavá je i podoba hvězdného Draka. Nejnápadnější je hlava, tvořená čtyřhvězdím Gama - Eltanin, Beta - Alwaid, Ný - Kuma a Ksí -Grumium, která se nachází hned vedle Lyry a Labutě. Dodat lze, že nejjasnější z nich je Eltanin, což je jméno, které znalý drakovědec snadno rozluští. A zdánlivě nenápadná Kuma je dvojhvězdou, kterou rozlišíme i okem, pokud se díváme pozorně.
Od hlavy draka se vine dvakrát prohnutá řada hvězd, jejichž jména jsou Delta - Al Tais neboli Nodus II, Epsilon - Tyl, Tau, Chí, Psí - Dziban, Omega, Dzéta - Nodus, Eta, Théta, Iota, Alfa - Thuban a Lambda - Gianfar. Mimochodem, kromě jména El Tanin mají prý v arabštině s drakem leccos společného i Al Tais a Thuban...
Drak patří mezi souhvězdí cirkumpolární - to znamená, že z oblohy nikdy nesleze, a můžeme ho vidět v kterékoli roční době. Také to znamená, že ho - narozdíl třeba od Oriona - lze vidět v různých polohách (tedy i hlavou dolů).
Prvá poloha draka ukazuje tvora s vyklenutým hřbetem a vysoko nesenou hlavou, jako u labutě či sauropoda (pro plazy dost podivně) - a tato elegantní křivka je skoro nedílnou a nepřehlédnutelnou součástí čínských draků. Lze se tedy právem domnívat, že v Číně znali draka v téže době (ostatně, sever byl pro ně v roce 2830 př.n.l. na stejném místě). Podle této prvé polohy drak nemá žádná křídla, a je vlastně hadem.
Obrátíme-li draka hlavou dolů (jak je i na našem vyobrazení), má naopak nesmyslně vyhnutý krk shora dolů.... a nebo to spíše vypadá docela jako skoro přímý tvar s křídly.... čímž se opět potýkáme s dvojznačností draka s křídly a bez křídel, která se vine celým naším putováním za draky. Lze těžko říci, které vyobrazení je "správné" - je to stále stejný drak, jen různě obrácený...
Krátké zastavení v Číně
Než se budeme blíže věnovat mytologickému vysvětlení hvězdného draka, je třeba si povšimnout toho, jak tento problém vnímali staří Číňani, kultura srovnatelného stáří s Egyptem a Sumerem. Zdejší mýty lze datovat minimálně od r. 2800 př.n.l., kdy žil první doložený císař Fu-Si; lze předpokládat, že přinejmenším mýtus o stvoření světa již tehdy existoval (protože je obvykle mezi tím nestarším, co která kultura zná). Podobnost stáří mýtů v Číně a v Evropě je tedy značná; za doložitelné je můžeme v obou případech považovat v roce 2800 př.n.l., což zcela souhlasí s astronomickým zjištěním ohledně severního pólu. A ani zde to nebrání domněnkám, že v Číně znali souhvězdí daleko dříve.
Úplně první mytologický drak v Číně je zlý černý drak nebeský, který ohrožuje stvořitelku lidí, pramatku jménem Nu-wa. Jakékoli podrobnosti o něm v mýtu chybí. Je ale velice důvodné ho ztotožnit s drakem, který byl k vidění i na čínské obloze, a to na jejím samotném vrcholu.
Tento drak potom vyvrací celou řadu tradovaných pověr o čínských dracích - například už tím, že je zlý. S jeho létáním se to má úplně stejně, jako u jeho západního protějšku; může mít křídla, nebo je nemít, podle toho, jak ho obrátíme. Protože jde ale o draka nebes, je skoro jisto, že létat uměl - a pokud neměl křídla, pak zřejmě létal díky své mocné duchovní síle...
Krátké zastavení u svatého Jana
V druhém pokračování už byl zmíněn drak ze Zjevení svatého Jana, který "Vocasem svým strhl třetí díl hvězd z nebe a svrhl je na zemi". Nechme stranou všechny ostatní detaily, kterými Jan svého draka přizdobil, a povšimněme si toho, že ho umístil na oblohu, odkud ho archanděl Michael a ostatní andělé musí pracně svrhnout.
Tušíme, proč tak učinil - drak na obloze prostě byl již dáno předtím; a odedávna měl pověst velmi nebezpečného monstra. Drak, který je zároveň Hadem... ultimátním monstrem, symbolem vší hrůzy, které Jan ještě vylepšil o duchovní rozměr - jeho drak je i Satanem, dávným nepřítelem lidstva od dob stvoření.
Což nás vede k opatrnému dohadu, že dávný čínský mýtus je zřejmě v naprosté shodě s evropským, již zapomenutým, ze kterého zbyl už jenom ten drak na obloze...
Ještě kratší zastávka u starých Řeků
Řekové, velkovýrobci světové mytologie, na nebeského draka pochopitelně také nezapomněli. Existuje zde drak z příběhů o Héraklovi, konkrétně jedenácté práce, kdy měl hrdina donést zlatá sluneční jablka ze zahrady Hesperidek, která hlídal drak Latón.
Jenomže když ten příběh vyslechneme, je o všem možném, jen ne o drakovi; vypráví, jak Hérakles přelstil Atlase, a drak je celkem podružný. Pramálo se dozvíme o tom, jak vypadal (dle jedné verze měl sto hlav), a Hérakles s ním v mnoha verzích vlastně nebojuje vůbec.
Málokdo bude pochybovat o tom, že mýtus o Héraklovi byl k souhvězdí připojen dodatečně, a původně s ním neměl nebeský drak nic společného.
Krátké zastavení u J.R.Tolkiena
Velký znalec mýtů a stvořitel prototypu všech fantastických říší má ve svých příbězích draka, jehož podobnost drakem nebes je patrná na první pohled. Nevíme, zda Tolkien musel znát čínskou verzi draka; co znal ale naprosto jistě, byl drak svatého Jana.
Znalci již tuší; jde o Ancalagona Černého, "největšího draka", který byl ve Válce hněvu - čili v samém závěru Silmarillionu - svržen z oblohy. Je škoda, že i Tolkien byl velmi skoupý na slovo, a nechal nám o něm tak stručný záznam. Víme pouze, že hrdinným drakobijcem nebyl nikdo jiný, než Earendil Námořník; a že drakovo tělo pobořilo věže Thangorodrim. Potom se ještě o tomto drakovi zmiňuje jednou Gandalf - "žádný drak, ani kdyby to byl sám Ancalagon Černý, by nedokázal ublížit Jednomu Prstenu..."
Původ nápadu je zřejmý - Tolkien využil již existujícího mýtu. Tím spíše, že i Earendil je vlastně Hvězdoplavec; jeho loď, se Silmarillem na přídi, je věrnou kopií skutečné velkolepé lodi Argo, která se dodnes plaví na jižní obloze. Argo je u nás bohužel z větší části neviditelná; a v současnosti je rozdělena na souhvězdí Lodní zádě (Puppis), Plachet (Vela) a Kýlu (Carina), kde je právě vpředu mimořádně jasná hvězda Canopus.
Návrat mýtického černého draka nebes
Dračí mýtus, který se váže k souhvězdí draka, vlastně mýtem ani není; je to neurčité torzo, prchavý dojem nekonečné, nezemské hrůzy a nepřátelství, která probleskuje neurčitě všemi nejstaršími kulturami lidstva. Původ spojení draka s kosmickým děsem je trochu záhadný. V pozadí může být genová paměť lidstva z dob, kdy lidé válčili s dinosaury, jak se domnívá Carl Sagan; nebo je za tím strach z neznámých mimozemských hrůz, jejichž odezvu najdeme v díle spisovatele H.P.Lovecrafta, případně mnohem novějšího Vetřelce. V každém případě je tento pocit nejpůvodnějším a nejsilnějším, jaký draci v lidstvu zanechali.
A co je nejdůležitější - draka spatřovali na nebi lidé od dob starších, než je písmo a kultura, a to prakticky ve všech místech světa, kde nějaká kultura vznikla. Neexistuje žádný prokazatelný okamžik, kdy si tento mýtus někdo vymyslel. Ať s tím věda souhlasí, nebo ne, lidstvo nikdy nežilo bez draků.
Dračí Řád
27. listopadu 2010 v 15:30
Dračí řád (Latinsky: Ordo equestris Draconis Hungariae) byl rytířský řád založený roku 1408 nebo 1409 uherským králem a pozdějším římským císařem Zikmundem, podle vzoru Řádu sv. Jiří.
Sv.Jiří jako drakobijec,kostel St.Georg,Limpach
Předchůdce řádu
Během turecké expanze sultána Murada I. na Balkán založil srbský rytíř Miloš Obilićtajný Řád draka sv. Jiří. Jeho znakem bylo slunce s dvanácti paprsky, které znázorňovaly dvanáct rytířů, příslušníků řádu. Miloš Obilić byl zpodobňován v přilbě s drakem. Cílem řádu bylo usmrcení sultána Murada I.
15. června 1389 v bitvě na Kosově poli Miloš Obilić pronikl lstí jako domnělý přeběhlík do tureckého ležení. Tam ve stanu sultána Murada I. probodl. Po sultánově smrti byl na příkaz sultánova syna Bajezida I. spolu se všemi srbskými zajatci popraven.
Obnovení řádu
Formálním účelem řádu, obnoveného králem Zikmundem, byla obrana křesťanské víry, resp. boj proti nevěřícím (zejména Turkům) a později i proti heretikům (husitům). Faktickým cílem však byla snaha o upevnění královské moci. Zikmund předpokládal, že členové řádu ho budou podporovat v jeho rozhodnutích. Členství v řádu přinášelo šlechticům zvláštní výsady. K privilegiím členů patřila skutečnost, že případný spor mezi členem řádu a králem byl řešen smírčím soudem řádu. Řádní členové měli právo zúčastnit se projednávání státních záležitostí. V případě smrti člena měl král povinnost chránit vdovu a sirotky.
Řád patřil ve své době k nejvýznamnějším světským rytířským řádům. Postupem času se změnil z uzavřeného společenství na reprezentativní a otevřený spolek evropského významu. Po Zikmundově smrti však řád rychle ztratit svůj vliv a prestiž.
Insignie
Znakem řádu bylo stočené tělo draka s ocasem obtočeným okolo krku. Na zádech byl drak rozetnut červeným křížem sv. Jiří. Drak symbolizoval nepřátele křesťanství, kříž vítězství Krista nad silami zla. Později se červený kříž oddělil a figurka draka byla pod ním zavěšena.
Členové řádu
Řád měl původně dvacet čtyři řádné členy. Mezi ně patřili král, královna Barbora Cellská a dvacet dva šlechtici. Král Zikmund přijímal do řádu především spojence a také příbuzné. V roce 1431 Zikmund významně rozšířil počet členů řádu.
Někteří členové řádu:
Hermann, hrabě z Celje, otec královny Barbory a jeho syn Fridrich
Pippo z Ozory
paladin Mikuláš Gary a jeho bratr Jan Gary
Arnošt Železný, vévoda rakouský
Vladislav, polský král
Vitold, litevský velkokníže
Štěpán Lazarević, srbský kníže
Vlad II. Dracul, valašský kníže a jeho syn Vlad III.
Marsiglio Carrara z Padovy
Čeněk z Vartenberka
Hervoja, vojvoda bosenský a vévoda splitský
Kristián III., vévoda bavorský a král dánský
Alfonso V., král aragonský a neapolský
Jindřich V., anglický král
Oswald von Wolkenstein, německý básník
Řád v moderní době
Po Zikmundově smrti se řád postupně propadá do obskurity a jeho novější historie není známa. Nejstarším známým historickým artefaktem je kopie ustavujícího ediktu z roku 1707, jež se nachází v bukurešťské universitě.
Na veřejnosti je znám tzv. "The Imperial and Royal Dragon Court and Order" (Císařský a královský dračí řád). Tento spolek, jenž by dle svého tvrzení měl být registrován u budapešťského vrchního soudu, se prohlašuje za následovníka Dračího řádu. Jedním z jeho prominentních členů je Michel Lafosse, který se vydává za krále Anglie a Skotska.
Chrliči
27. listopadu 2010 v 15:27
Chrliči,kteří bývají považováni za potomky trpasličích dračích plemen,sice nedovedou létat,ale s potěšením skáčou a také se dovedou těmito skoky přenést na velkou vzdálenost,což jim dodává zdání letu.Jejich pohyb tak připomíná opičí poskakování v korunách stromů.
Ožívají pouze v noci.Jsou uzpůsobeni k tomu,aby dokázali přečkat dlouhý čas mlčky a nehybně a střežili dům nebo svatostánek,na jehož střeše se usídlili.Jejich zkamenělá kůže se podobá cihlám a omítce,avšak nejsou k budově připevněni,jenom se jí neobyčejnou silou drží.I když je někdy na střeše chrličů vícero,pouze jeden z nich může být živý.
Vždycky se hledají ty nejvyšší střechy-většinou katedrály,mrakodrapy nebo jiné výškové budovy.Je možné,že přijímají živiny z dešťové vody,jež se vsakuje jim do těla kůží.Chrliči jsou obzvláště čilí za bouře,zejména pakliže předtím dlouho odpočívali.Když však do nich udeří blesk,v okamžiku zkamení a spadnou na zem,kde se jejich tělo oním nárazem roztříští.
1.kapitola
26. listopadu 2010 v 15:41
Příručka coralise,Magistra magie,čar a kouzel,N*R*A
SLOVO K UČNI:
Znalost Vyžaduje oběti.
Pochopení vyžaduje trpělivost.*
Uvnitř této knihy nalezneš klíč k odemčení bran vědění a pochopení,za kterými,budeš-li chtít,může spočívat obrovská síla.
Přesto že je tato síla neomezená s nekonečnem množství,pouze osoba,která vládne věděním a pochopením,dokáže sputat její zlomek.Upřímě včak pochybuji že ty na to máš.
Žijeme ve věku okamžitého uspokojování.Nikdo nemá čas na trpělivost,a nejen to,čas trpělivost odpírá,chybí prostor mro magii,záblesky osvícení,které bi v mžiku vyvolaly čáry,ty se staly předmětem pohídek a legend,
Ne obávám se že většina z nás je odsouzena k k cestě neůspěchu tak jako mnozí před námi.
Ale naděje je věčná.Možná jsem já vinen stejně jako vy.Možná jsem příliš brzy zlomil nad celou generací hůl.Dokážes starému bručounovi,že se mylí?
Vyzívám tě,uspěj!
Ne,Dvakrát tě vyzívaám!Dokaž jednomu věkem sešlému dědkovi,že na to máš!
Co je klíčem k vědění a pochopení?Nech svou předctavivost,ať se stane tvím průvodcem.Suduj tuto knihu s otevřenou myslí.Poznej,kým doopravdy jsi.překonej sám sebe.Zaručuji že výsledek tě potěší.**
Kráčej dál provázen silou a dobrotou.
Coralis.
Poslední žijící člen rady Arttaty
Magistr magie,čar a kouzel,FMP,SV,CCBW
*Napadlo mě,že by tato slova byla skvělím Apitafem na mou hrobku,
to kdybis snad pomáhal s organizací mého pohřbu.
**Tato záruka je pouze věcí významovou a nemá žádnou penežitou hodnotu.
Zdroj:Kniha,Moje kniha magie
Chyméra
26. listopadu 2010 v 15:17
Chiméra - (latinsky Chimaira) je v řecké mytologii dcerou stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy, napůl hada. Sama je fantastická nestvůra.
Chiméra měla zpředu podobu lva, vprostředku divoké kozy a zezadu draka. Její tři tlamy dštily oheň. Žila v rokli sopky, střežila vchod do podsvětí. Člověka okamžitě ucítila, vylezla ze svého doupěte a chrlila na něj oheň. O jejích konkrétních obětech není více známo, ví se ale, že ji zabil Bellerofontés, který přiletěl na okřídleném koni Pegasovi a Chiméru zasáhl několika smrtícími šípy z bezpečné výšky. První šíp ji jenom zranil, zaútočila na něj znovu ohněm svých tří tlam, bušila dračím ocasem, vysoko za ním vyskakovala až se země otřásala a skály pukaly. Bellerofón však dal na hrot svého kopí olovo, to se v plamenném chřtánu obludy roztavilo a spálilo jí vnitřnosti.
Sourozenci Chiméry byli:
Orthos - dvouhlavý pes
Kerberos - tříhlavý podsvětní pes
Sfinx - obluda se ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly
Hydra - obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami
Bludičky
26. listopadu 2010 v 15:05
Bludičky nebo také světýlka,mohou být neviditelné nebo na sebe můžou vzít podobu mihotavého barevného plamínku plamínku(nejčastěji modrý nebo jasně bílý), vznášejícího se nad zemí. Zcela výjimečně můžete vidět bludičku v její pravé podobě jako ženskou postavu se šedivými , zelenými nebo žlutými vvlasy. Bludička nikdy na nikoho sama nezaútočí a napadne-li ji někdo, zmizí a objeví-li se znovu, vždy v bezpečné vzdálenosti. Bludičky jsou krajně zrádné - nejsou přímo nebezpečné ale ZRÁDNÉ a spoléhají na omámené smysly člověka kterého nenápadně vedou svojí cestičkou do nějaké té bažiny nebo jen tak daleko že se nemůže sám vrátit na cestu.
Jejich světýlko může dobrodruha zavést jak k pokladu nesmírné ceny, tak vlákat do pasti. Pokusy poklábosit si s bludičkou nejsou přísliš úspěšné. Pokud vůbec promluví, tak je to jen chichotání nebo pěkným hláskem ..pojd,pojd" pro rychlejší lákání odvážlivců do svých tenat. Bludičky původně žily v okolí bažin a blat, ale časem se rozšířily téměř všude, lze je potkat nejen ve volné přírodě, ale i v temných jeskyních, starých opuštěných dolech, dlouhých chodbách rozpadajících se zřícenin bývalých hradních sídel, u tůněk a jezírek (vypadají tak nádherně všude lekníny a ta krásně čistá voda...jenom tam neusněte, proboha)a podobně.
Z Bílovic
26. listopadu 2010 v 15:00
Jedná se o dceru rytířského opileckého kumpána,kterou obtěžovali jeho opilí "přátelé" a nutili do tance.Dívce přišli na pomoc neznámé dívky,které o půlnoci s bouří,vichrem a kroupy zmizely i s hradem a jeho obyvateli.Zbylo 12 propastí(po 12 kumpánech),která hlídá Bílá paní s karabáčem v ruce.
Zde hledá